Jak fm_magua k výletu do Říma přišel

Na konci března 2012 jsem se zaregistroval do Online arény. Abych pravdu řekl, spíše na zkoušku. Nebyl jsem si jistý, jestli se v rámci České republiky najde dost hráčů na to, aby bylo v aréně možné si kdykoli zahrát, respektive, jestli se do arény registruje i dostatek silných hráčů, aby pro mě „blicání po netu“ mělo alespoň trochu smysl.

Za necelé dva roky prošla aréna řadou změn, spojila se s italskou arénou a v neposlední řadě nabrala velký počet kvalitních českých hráčů – drtivou většinu nejen na „mistrovskou výzvu“ – což je zajímavá obdoba simultánky v on-line podobě. Za oněch cca dvacet měsíců jsem na aréně strávil téměř 700 hodin a odehrál více než 6000 partií. Zahrál jsem si minimálně se sedmi velmistry, odehrál přes 60 prémiových turnajů, které se mohou týden co týden pochlubit velmi pěknou účastí mnohdy i více než deseti titulovaných hráčů. V neposlední řadě proběhlo (a probíhá) i mistrovství ČR v online šachu, kde se mi v nejrychlejším (=nejméně šachovém) tempu mimořádně zadařilo.

Smyslem tohoto článku není jen pochválit Online arénu, byť si to samozřejmě zaslouží, ale pochlubit se první cenou – výletem do Říma. Dostatek bodů na hlavní cenu jsem získal přibližně v polovině června, ale již několik měsíců předem jsem kromě tradičních prémiových turnajů začal pilně obehrávat denní turnaje a sbíral po desítkách prémiové body (samozřejmě když se dařilo). Tento zvyk mi zůstal dodnes a jen málokdy si nechám ujít turnaje v 18:30, 20:30, případně 22:30. Přes léto jsem s výletem příliš nepočítal – přece jen v létě je v Římě turistů přehršel a zajištění hotelu i letenek by bylo obtížnější. Navíc procházet památky v největším horku by asi také nebyl zrovna požitek. Tak minuly letní měsíce, proběhla dovolená a ke konci září jsme již obdrželi nabídku se třemi termíny. Vybrali jsme si prosincový termín 14.-16., neboť jsme byli zvědaví na vánoční výzdobu.

14. prosince jsme tedy vyrazili na letiště Václava Havla, zvládli odbavení (trochu jsme se zasekli u samoodbavení, protože let ČSA zařízený přes Smartwings neumožňuje odbavení přes automat), a poté již letěli na Fiumicino – letiště vzdálené 40 minut jízdy od římského hlavního nádraží, ležící téměř u moře. Na letišti jsme si pořídili „Roma-pass“ – velice šikovnou pomůcku pro turisty, která obsahuje „lítačku“ na městskou hromadnou dopravu na tři dny a dva „rychlé vstupy“ na památky dle vlastního výběru – tyto vstupy jsou jednak zlevněné, ale hlavně umožňují vstup např. na Koloseum zvláštním vchodem bez nutnosti stát fronty na lístky. Dále jsme si pořídili jízdenku na hlavní nádraží – Termini a čekali na autobus. Zde byl drobný zádrhel – autobus, který dorazil, měl poruchu, takže se odjezd z letiště o 50 minut posunul. Poté jsme se v pořádku dostali na hlavní nádraží, které spojuje všechny druhy dopravy – jedná se o vlakové i autobusové nádraží a přestupní stanici metra. Z nádraží jsme se vydali do hotelu Raganelli, ležícího jen přibližně tři kilometry od Vatikánu. Hotel byl čtyřhvězdičkový a musím uznat, že si opravdu každou hvězdičku zasloužil – ochotný, jazykově vybavený personál, luxusní recepce, krásné pokoje s velkou televizí a dobře těsnícími okny (okna směřovala na výpadovku, přesto bylo v pokoji absolutní ticho), velmi dobrá snídaně...

Popisovat Řím by bylo na velmi dlouho a začínám mít neblahý pocit, že již nyní je článek dlouhý. Omezím se tedy na několik fotek a myšlenku, že v centru Říma a ještě více ve Vatikánu dopadá na člověka pocit, že vše je staré (v dobrém slova smyslu), obrovské a krásně zdobené (zejména stropy). Proběhnout všechny důležité památky za přibližně 48 hodin bylo těžké – pokud by se člověk chtěl opravdu důkladně věnovat například Vatikánským muzeím, nebyl by problém strávit celý čas jen tam. Nám se podařilo navštívit vše podstatné – španělské schody, fontánu di Trevi, Koloseum, Forum Romanum (a další dvě fóra). Jen zvenku jsme prohlédli obrovskou stavbu – pomník Viktora Emmanuela. Dále jsme pokračovali na Piazza Navona s fontánou čtyř řek, Pantheon a Andělský hrad. To není výčet celého výletu, jen jeho nedělní části.

Pondělí jsme pak věnovali Vatikánu – zde pocit o jiných rozměrech nabyl vrcholu – Svatopetrské náměstí, kam se údajně vejde 400 tisíc lidí, bazilika s kapacitou 60 tisíc či vatikánská muzea o délce mnoha (tuším osmi) kilometrů. Sixtinská kaple bohužel trochu zanikla v moři památek a jiných zdobených místností, ale ani o tu jsme se neochudili. Poté jsme již vyrazili zpět na hlavní nádraží a pak již domů, do Prahy. Jen místo do Podolí jsme se vydali do Českých Budějovic, neb tam by chtěl žít každý...

FM Jan Havlík