Velmistr Jiří Štoček nám svěřil své vzpmínky na trenéra, který významně ovlivnil jeho šachový růst.
Koho by napadlo, že o Štefanu Grossovi budeme takto brzy muset hovořit v minulém čase. Spolupráce s ním sehrála klíčovou roli v přípravě na mou šachovou činnost, a totéž mohou říci i mnozí jiní.
Jak dokládá působivý soupis turnajových výsledků, od poloviny sedmdesátých let náležel Štefan Gross k širší špičce československých šachistů. Sahal i po velmistrovských normách. Kdo zná už jen dnešní realitu, těžko si představí obtížnost takového úkolu v době, o níž se zde hovoří. Vzácností bylo zúčastnit se vůbec turnaje s potřebnými formálními náležitostmi. Ty chyběly například při vítězství v turnajích v Lipsku 1982 a v Římě 1984.
Jak dokázal dosáhnout takové hráčské úrovně, o tom mohou vypovědět jen vrstevníci. Já jsem se se Štefanem Grossem poprvé viděl někdy v polovině osmdesátých let. Žáci z tehdejšího Západočeského kraje se sjeli do Plzně na krátké soustředění a turnaj. Známý mezinárodní mistr a již dlouho také renomovaný trenér nám předvedl jednu ze svých nedávných partií. Byla to pěšcová koncovka, jak dnes před sebou vidím na nástěnné šachovnici tah Ke3-d3, ale nic určitějšího si po letech nevybavuji.
Později se ukázalo, že tato epizoda nebyla zcela typická. Materiál z vlastních partií Štefan ve své metodické činnosti používal, pokud mohu soudit, spíše méně. Jeho skromnost byla v tomto směru tak velká, že dnes nevím, které své partie sám považoval za nejlepší.
Klidný průběh předváděné partie byl také spíše výjimkou. Ještě dříve, než převládající směr v šachovém myšlení začala určovat tvorba Kasparova, byl Štefan Gross přívržencem spíše ostré, dynamické hry. Důležitou roli hrály překvapivé taktické pointy a těch si cenil přinejmenším tolik, jako ucelenosti strategické koncepce „od prvního do posledního tahu“. Je třeba zmínit jeho proslulou vášeň pro bleskový šach, na své pověsti v této oblasti si zakládal. Teoretickým soubojům v aktuálních variantách se spíše vyhýbal a snažil se v zahájení kráčet méně vyšlapanými cestami. Přesto například stála jeho partie u zrodu jedné z koncepcí ze zápasů Kasparova s Karpovem.
Vlastní skromné žákovské výsledky mi v roce 1991 přinesly čest být zařazen do plzeňské tréninkové skupiny. O něco později jsme přešli na individuální schůzky. Na prvním českém přeboru jsme společně s jeho mladším synem Davidem naléhavě očekávali telefonické rady na soupeře, s nimiž nás v otevřeném turnaji právě svedl los. To nám pomohlo k přijatelnému umístění mezi zkušenějšími soupeři. David zdědil šachové nadání a dříve, než plně přešel k jiné profesi, stihl se v krátké době stát silným mezinárodním mistrem.
Rady zkušeného hráče k organizaci vlastních turnajových vystoupení byly neocenitelné. Mně, stejně jako později dalším mladým šachistům, Štefan zprostředkoval působení zpočátku v nižší bundesligové soutěži. I těm, kteří později nesoustředili své úsilí převážně na oblast šachu, se tak v té době leccos usnadnilo.
Navzdory stokilometrové vzdálenosti byla naše tehdejší šachová spolupráce dostatečně efektivní. Zodpovědnost za případné nedostatečné výsledky jde výhradně na vrub žáka. I když v polovině devadesátých let se nevěnoval výhradně šachu, bilance trenérské činnosti Štefana Grosse se v tomto období ani zdaleka nevyčerpává naším případem. Tak k senzačnímu úspěchu na mistrovství Evropy 1999 dovedl slovenské ženské družstvo jako kapitán velmistr Ján Plachetka, avšak nelze pominout ani předchozí systematickou trenérskou práci Štefana.
V té době byla naše tréninková spolupráce již minulou záležitostí. K rozvolnění došlo zcela přirozeným během věcí, oba účastníci začali být příliš zaneprázdněni jinými povinnostmi. Ale hráli jsme v naší lize za stejný klub, a na ligové víkendy jsem se vždy těšil. Štefan byl neobyčejným vypravěčem vtipných příhod z turnajových sálů a i když historka třeba výjimečně nebyla slyšena prvně, mohli jsme si být jisti, že její podání bude vybroušeno na novou úroveň dokonalosti.
Ony vtipné historky by vydaly na celou publikaci. V šachovém světě byly všeobecně známy Štefanovy jazykové schopnosti, ačkoliv jeho mimošachová specializace ležela v oblasti přírodních věd. Sám se také zmiňoval například o svém zájmu o stará písma. S ironií se stavěl k všelijakým „autoritám“. Koncem devadesátých let se začíná jeho nejspíš nejnešťastnější šachový podnik, vydávání časopisu. Přitom si časopis „Mat“ rychle získal dobré jméno. Svědomití čtenáři si pečlivě uschovali výstřižky z rubriky „Trénujeme“. Pozoruhodná obsahová kvalita ale nikdy nestačila k zajištění dostatečného počtu stabilních předplatitelů. Tady se Štefan zmýlil v odhadu většinového čtenáře. A navzdory skepsi okolí přijal za věc cti, pokračovat nadále v beznadějném snažení. Přitom jeho výlučná zodpovědnost nebyla na začátku celého projektu v plánu.
Právě v době, kdy se bývalý svěřenec cítil schopen se častěji autorsky zapojit, vydávání časopisu bylo nutné ukončit. To bylo v roce 2003. „Mat“ tak znamenal obohacení naší šachové scény, ale katastrofu pro šéfredaktora. Její rozsah je pro kohokoliv obtížné posoudit.
Některé internetové publikace v následujících letech vznikly na základě plánů či dokonce hotových statí, jejichž zveřejnění bylo původně plánováno v časopise. Sám Štefan se tehdy postupně vytrácel ze šachové arény, i když se stále občas blýskl brilantní partií. Zdálo se, že své úsilí koncentruje do nových projektů, už mimo oblast šachu.
Snad více než dříve se mnohým zdá být včerejší den dávnou historií. Nejmladší kolegové tak již možná sotva znají výrazného představitele našeho šachu. Proto se zdálo nutné, vypsat věci jinak všeobecně známé.
Pár posledních let jsem byl s někdejším svým trenérem pouze ve sporadickém písemném kontaktu. Spolu s jinými jsem předpokládal jeho návrat k šachovnici, až to okolnosti dovolí. Když jsem pak před nějakým časem považoval za možné pochlubit se úspěšným turnajem, nedostal jsem již odpověď. Dozvěděl jsem se nakonec o jeho krutém onemocnění.
V našem rozhovoru před více než deseti lety vyjádřil pochybnosti nad správností své někdejší volby šachové dráhy. I když tohle není místo pro polemiky, je třeba zásadně nesouhlasit! Štefan Gross zanechal v našem šachu provždy pozoruhodnou a nepřehlédnutelnou stopu.
Jiří Štoček