chess.cz

Sobota a neděle 6.-7.3.

Přílet v sobotu v 11.45 našeho, 13.45 místního času, let hladký s toustíkem. V Praze ještě šedivo, vylétli jsme nad jednu, pak nad druhou vrstvu mraků a nahoře už sluníčko, které nás víceméně provází až do Petrohradu. Mraky pod námi začínají mizet zrovna v oblasti nad Rigou, pak letíme kolem nějakého velkého jezera – snad Čudské? Jinak i tak je hezké pozorovat meandrující řeky pod námi. V Petrohradu před projitím pasovou kontrolou vyplňujeme nějaký rezidenční nebo co lístek, kam uvádíme číslo pasu, číslo víza a pak nás konečně usměvavá mladá paní pouští dále. U baggage claim na chvíli strnu, neboť nikde nevidím svého zabaleného drobečka, když ho nakonec osamoceného spatřím na druhé straně pásu. V arrival hall pak hledáme info o taxících, stál by 500 rublů, tedy asi 350 Kč, přitom autobus jen 25, tak volíme bus, do centra jezdí číslo 3 a 13. Ještě směnit prvních pár eur na rubly. Náš prorezivělý žlutý minibusík je téměř plný, my jsme si poněkud nešikovně sedly dozadu i s Lucčiným kufrem a mým poněkud vysoko našlapaným batohem. Takže když na Pobedy Square, u hotelu Park Inn Pulskovskaya vystupujeme, mimo jiné po dosti svérázné jízdě našeho řidiče, který si s nějakými předpisy a hlavně plynulou jízdou moc hlavu nedělá, po jízdě mimo jiné obě konstatujeme, že pokud zbudou peníze, tak zpět na letiště poslední den bereme taxíka (nebo jiného řidiče?), tak se prodíráme, okopáváme a zavazadly oťukáváme cestující u uličky. Chudák jeden pán – asi ne Rus – který nejspíš jede na nějaké jednání do centra, má od nás špinavé kalhoty.

V hotelu to jde jako po másle, zrovna nikdo nepřijel, tak máme během 5 minut kartu od pokoje a v č. 16 narážíme na organizátory, kteří nás vesele vítají. Kromě toho, že se paní nejprve ošidila asi o 500 Eur, protože počítala jen jedno ubytování, to jí ale, možná blbě ze slušnosti, říkám, stejně by na to ale při vyhotovení dokladu přišli, stejně na pokoji zjistíme, že jsme platily o 80 Eur méně, než jsme měly. No oni se asi ozvou. Dále dostáváme igelitku s nápisem Gazprom (mj. generální sponzor ME)– hodlám se tu azbuku konečně pořádně naučit :-), v ní knížku o šachové minulosti Sankt-Petěrburgu, nějaké úvodní informace, diář v kůži oranžové barvy opět od Gazpromu a tužku a také ještě naši kartičku se jménem pro vstup do hracího sálu atd. Jdeme vybalit, pokoj s koupelnou je moc pěkný, jen trochu zápolíme s vypínači – v neděli ráno konečně zjistíme, jak to úplně celé funguje, jediným problémem zůstává okno, ještě jsme nevymyslely, jak ho otevřít, no možná to nejde – máme nějaké větrání přímo v pokoji, možná to je klimoška, ale nikde žádný ovladač k tomu. Jinak výhled přímo na socialistickou budovu ElektroStandartu, kde máme hrát a pak památník, zprvu neznámý, pak zjišťuji, že má asi připomínat odhodlanost zdejšího ruského lidu při blokádě Leningradu za druhé světové a už se tomu nesměju :-( Poté chceme zjistit jak net, kartička v pokoji nám hlásí, že PIN zjistíme na recepci. Tam ale bohužel také zjišťujeme, že se Wifi platí – 200 rublů na hodinu – no nakonec to bereme a posíláme první maily domů, ale nejde to tak každý den. Asi v šest – je tu však asi do půl osmé vidět – vyrážíme po Moskovskaya či co směr centrum hledat nějakou restauraci. Všude lidí kupa, na spoustě míst se ještě pracuje, ujdeme docela flák cesty, všude po cestě ceny mírně vyšší, pak zajdeme do jedné boční ulice, tam malé občerstvení se sezením, ale bohužel jsme nechaly na pokoji rubly a směnárna nikde. No i tak jsme to alespoň obhlédly. Také všude vidíme spoustu lidí a stánků s kytkami, pak nám dojde, že v neděli je vlastně MDŽ (Každá hráčka pak k partii 1.kola dostane kytici tulipánů). Vracíme se, chvilka na pokoji a před osmou odchod na zahájení – podchodem přes tu šílenou ulici před hotelem, mimochodem na chodce se tu nehraje, i když na semaforech vydrží zelená přes půl minuty, ne jako místy u nás :-), kde po 10 vteřinách zase jedou auta. Zahájení se odehrává v ohromném zasedacím sále z doby tak 30-40 let zpátky, snad bude hrací sál vypadat lépe, ale vše jinak probíhá docela rychle, bez zbytečných řečí. Přítomen je i Mark Taimanov, který sklízí jednoznačně největší potlesk. Hlavní organizátor dále krásně vítá gruzínské šachistky, kterým děkuje, že po událostech loňského léta do Ruska přijely – to je fakt pěkné. Dále říká, že tedy hrací prostředí by mohlo být lepší, ale že to snad krásy města vynahradí. Pak ještě přichází se zprávou, že budou vypsány speciální ceny za nejkrásnější partii turnaje (celkem 3 – první je 500 Eur), toť od velmistra Shabalova. No budeme se snažit :-) Zahájení je též prokládáno vystoupeními nějaké místní rokenrolovo-artistické skupiny mladých, jsou fakt dobří, obě s Luckou čučíme :-) Také potkáváme Sergeje, je moc ochotný, poradí se vším, co zatím ví a druhý den na snídani radí, kde si vyměnit Eura na rubly. Je fajn mít tu člověka, který kdyžtak pomůže :-) Večer zkoušíme hotelovou restauraci Paulaner, ceny jsou však mírně vyšší, 1500 rublů za brunch dávat nebudeme, to pivo bych si ale dala, nicméně žije to tu, dole běží ještě přes půlnoc nějaká diskotéka, ale hrajou pěkně na můj vkus, takové ty vypalovačky Boney M, něco ruského, ale i Uriah Heep, U2 :-), a tak. Takže první den spokojenost, před spaním ještě koukám na nějaké turistické materiály, to abychom věděly které ze všech těch krás jsou úplně nejkrásnější :-) Myslím, že to bude super.

Ráno si pěkně pospíme, do pokoje svítí nám sluníčko, po půl desáté frčíme na snídani. Nabídka opravdu báječná – možnost typické kontinentální snídaně i té anglické full breakfast se slaninkou, vajíčky, houbičkami, fazolemi, dále jogurty, olivy, spousta zeleninových i ovocných salátů (musím se cpát vitamíny, abych zahnala ten bacil, co mě začíná strašit v krku :-), čaje, džusy, kafčo – asi budeme chodit na brunch a nebudeme muset tolik utrácet za oběd. Na snídani si k nám přisedne Tatiana Kosintseva, asi druhá nejlepší ruská hráčka, zmiňuji Kosteniuk a Lucka říká, že s ní v Cannes na MS do 14 let remizovala :-) Ještě si tak říkám, jak je to možné, že ty sportovci z Ruska a Číny jsou tak dobří a pak docházím k závěru, že to nejspíš bude tím, že když prostě nebudou nejlepší, tak se v těchto zemích budou plácat a nebudou mít perspektivu toho lepšího, co jejich země nabízí, což se ovšem převážné většiny lidí v těchto zemích netýká. Proto jich je tolik na evropské poměry dobrých, oni musí být draví, jinak ten život pro ně asi bude mizerný. To my u nás jsme nyní dost zpohodlnělí, u nás toto není až tak otázkou naděje na lepší existenci, my těch pár svých jistot máme, proto jsou asi ruští sportovci lepší. Před partií ještě zajdeme něco někam nakoupit, já dojím řízky :-), a taky musíme vyměnit další Eura. No teď už musím končit, od 15 hodin mě čeká velmi silná Srbka, Andjelija Stojanovič, Lucka hraje kousek ode mne se Zaiatz, tak se jdu připravovat. Ty Stouni a orchestrální Doorsy ale hrajou dobře :-)

Po přípravě před partií stíháme ještě dojít do banky směnit peníze, přes počáteční potíže dorozumět se se nakonec s dívčinou, která mluví trošinku anglicky a my asi tak deset slov rusky plus česky s ruským přízvukem :-) a dále rukama nohama, domlouváme, měníme výhodně Eura na rubly (1E=44.80rub.) a putujeme dle instrukcí dále směr supermarket s jídlem. No přece jen jsme si nerozuměly, neboť supermarket se mění v obchod s kočárky, plenkami a dětskou výživou :-) Ptáme se opět na supermarket, tentokrát to je správně, a tak zjišťujeme, že jak do banky, tak do supermarketu s jídlem, který je asi 200m napravo od hotelu, to máme do pěti minut chůze. V supermarketu jsme nicméně mírně zděšeny, protože hned u ovoce a zeleniny jsou úplně šílené ceny – například asi 150 rublů za kilo jablek, hrušky jsou ještě skoro o čtvrtinu dražší, tak si nakonec kupuji pomeranče 110 za kilo. Všude zboží ažaž, báječná je část, kde prodávají zákusky a pečivo a také turecký med, tak velký hranol jsem ještě v životě snad neviděla :-), ne jako za totáče, když se u nás stály fronty na banány ( i když to naštěstí nepamatuji :-)). U ostatního zboží už jsou ceny při porovnání s našimi snesitelnější, kupujeme tedy zhruba za 35 Kč džus, asi za 20 jogurtový nápoj, pak každá jeden kus sladkého pečiva – tenhle stojí 15 rublů, ale jiný, stejně velký, ale nejspíš s bůhvíjakou náplní, zase 70 rublů. No nejlevněji vychází v přepočtu Lucčiny Orbitky za 14 rublů, tedy řekněme tak 8-9 korun. No v dalších dnech to obhlédneme více, ale zase na druhou stranu si toho jídla kvůli maxi snídani asi nebudeme muset kupovat tolik :-)

Tak šup zase zpátky do hotelu, rychle se převlékáme a letíme na partii. Pravda, přicházíme asi o pět minut déle, ale v dalších dnech si to zkusíme lépe rozvrhnout :-) Hrací sály jsou dva, dole hraje zhruba prvních 25 nasazených – vypadá to jako malá tělocvična, ale je tam teploučko. Druhá hrací místnost nahoře vypadá lépe, alespoň u podlahy :-), nahoře jsou takové ty podlouhlé mléčné kryty zářivek a skrz strop z něčeho umělého vidíme i beton a nějaké drátky na něm. Další specifika tohoto hracího prostoru zakouší postupně téměř všechny účastnice asi po 1-2 hodinách hry, okna tak trochu netěsní a i když je zapnuté malé topení pod okny, tak bedýnka, která je nejspíš klimatizací, nám z hrací místnosti dělá ledničku. Kožich oblékají v naší řadě sestry Cherednichenko z Ukrajiny, také Khurtsidze obléká svůj kožený kabát s ovčí vlnou, bundu si obléká moje soupeřka i spousta ostatních a já bych se také přioblékla, nebýt toho, že jsem si dole v šatně bundu odložila. Ke konci partie se klepu kvůli časovce a také kvůli zimě, nohy ve střevících mi tuhnou :-) No ale vyhrávám a hned si obouvám mé milované Lowy. Lucka ještě bojuje, ale zkušená Zaiatz si s její králkou poradila dobře. Po partii míříme do Pizza Hut, který jsme objevily včera při podvečerní procházce. Ceny jsou asi mírně vyšší než u nás, ale co, něco teplého by to chtělo, tak se jdeme usadit. Lidí spousta, obsluha rychlá a příjemná, pro kytičky k MDŽ, které jsme dostaly k partii, dostáváme džbán vody. Pak se nás mladičká číšnice ptá, zda ten objednaný čaj nám má přinést hned, či až k jídlu, Lucky pizza prý bude za 17 minut – trochu na ni koukáme, protože se nám toto doma nikdy nepřihodilo, ale čaj bereme hned. Já slupnu své těstoviny, Lucka svoji small Margheritu – tu přinesou v takové malé pánvičce, možná aby zůstala co nejdéle teplá. Platíme celkem 356 rublů, dáváme 370, po chvíli ale přijde zmatená číšnice, ptá se, zda ty peníze jsou opravdu pro ni. No my jsme z toho také vedle, jak ty jedle, nakonec nám ještě začne číšnice peníze vracet ve velkém, málem dostáváme přes 600 rublů nazpět, pak jí vysvětlujeme ještě jednou, kolik nám to skutečně stálo a ona i my chápeme, že omyl byl způsoben tím, že někdo jí platil tisícovkou a ona prostě ty cifry zaměnila.

Na pokoji aranžujeme kytky do skleničky, trochu to třídíme, protože pár listů má díru, okvětní lístky také a některé stonky visí dolů, místo aby stály nahoru... Následně konečně řešíme to okno, co ne a ne otevřít se, dole nám recepční sděluje, že buď lze vyměnit pokoj, kde okno půjde otvírat, nebo nám pošle chlapíka, který nám okno na chvíli otevře. Mezitím se k nám ještě přichomejtnou nějací dva ruští chlapíci nejspíš z diskotéky v restauraci Paulaner, moc si toho nepovíme, mají smůlu, protože umí pouze rusky a navíc o takové náhodné společníky nestojíme :-)

Na pokoji nám jakýsi jinoch otevírá páčkou okno, trochu panimaje pa anglicky, tak za 15 minut přijde okno zavřít (stejně budu muset ze své příručky pár ruských slovíček naštudovat, jinak to tady nepůjde :-)) Tedy konečně větráme a do pokoje nám proudí čerstvý petrohradský vzduch z ulice :-) Aspoň něco, klimoška zapnutá, tuším, na něco přes dvacet v pokoji a klimoška v hracím sále (zítra já zase nahoře a zase se neohřeju, tak musím tu Aginian černými porazit :-)) zapnutá tak na sedmnáct by byla pro můj krk s knedlíkem asi vražednou kombinací. V deset jdeme juknout na los, obě hrajeme nahoře, Lucka asi s nějakou místní mladičkou nadějí, tak doufám, že se nám zítra oběma podaří nastoupit cestu do teplých končin místnosti v přízemí. Tak teď končím, zalezu si a budu šprtat tu ruštinu :-) No zase nám tu hraje mjúzik z Paulanera, tak bude veselo – teď zrovna nějaká ruská vypalovačka :-)

Pondělí, úterý 9.-10.3.

Jen poznámka k historce s oknem – klučina několikrát zatočil kličkou, několikrát bouchnul do okna, no a nakonec odešel, říkal, že to je dobrý, načež jsem krátce poté zjistila, že okno zůstalo pootevřené a že mu to asi nešlo, tak se na to nakonec vykašlal. V neděli večer nám sem trochu fučelo, hlavně byla více slyšet auta ze silnice, ta jsou slyšet pořád, ale vítr duje jinudy, tak už se nám tu záclona a závěs nehoupají :-)

Ráno si opět dáváme pořádnou snídani, pak příprava, tentokrát se nám sluníčko někam schovalo a je zataženo, což vydrží i do úterka a večer v pondělí se přidá ještě sněžení, nebo spíš takové zledovatělé krupičky. Na chodnících je stále stejné kluziště, občas si musíme dávat fakt bacha. Po jedné míříme do supermarketu vedle hotelu, koukáme, že ovoce ani zeleninu tam už rozhodně kupovat nebudeme – přemýšlím, proč jsou ceny tak vysoké, no možná se to vše zdaleka dováží, i když to pořád je Rusko. Později zjišťujeme, že je to takový super supermarket, protože mají široký výběr čokolády Lindt, najdu i bonboniéru Caffarel, kterou jsem kupovala domů na olympiádě v Turíně, ale mají dále i různé místní čokolády a pralinky s velmi luxusním obalem, jedno velké oddělení jen na vína, v uzeninách nabízejí něco á la parmská šunka, speck, velké oddělení s čajem – nabízejí např. Dr.Stuart's i anglický Ahmad, pak spoustu takových těch čajů v kuličkách, které se rozvinou – no nejsem odborník přes čaje, proto se tak nešikovně vyjadřuji :-). V drogistickém oddělení vidím mýdlo z Aleppa, které jsem mimojiné též kupovala v Turíně sestře, která má kožní problémy. Musela jsem se v duchu smát, protože jsem si vybavila, jak jsem u ní jednou přespávala a mýdlo vidím u umyvadla, nevoní zase tak špatně, ale když si jím umyjete ruce, tak vám „voní“, jako kdybyste si je máchali ve s... :-) No konec nechutností, teď něco pro pány :-): mají tu české pivo – Pilsner Urquell samozřejmě, pak Krušovice, Velkopopovický Kozel, Budvar a něco pro fajnšmekry: Hoegaarden, belgický višňový Kriek, Paulaner dunkel i , myslím, weiss, pak Chimay – to je asi odněkud z kláštera buď v Normandii či v Belgii – no opravdu výběr – pravda, je to přece jen tak o třetinu dražší než u nás, ale pořád to vychází lépe než to ovoce. Nakonec si kupujeme jen drobnosti a zpět do hotelu. Na partii jdu ve svetru s rolákem a v normálních botách, protože při prvním kole jsem byla pěkně zmrzlá. Lucka vyhrává poměrně rychle, pak na mě čeká a sleduje moji časovku asi minuta padesát proti hodině 26 min. :-) Jaksi mi při přípravě unikla jedna varianta, vím, že v pozici hraji asi slabší tah, ale pak vymýšlím svou novinku s obětí figury, načež soupeřka materiál vrací, dostáváme se zpět do pozice, která se už hrála (černými Cebalo :-)), mám kválu míň, ale hraje se, soupeřka mě s časem dožene a je z časovky totálně vyklepaná, dvakrát zatáhne a zbývá jí 1 vteřina, mně také jednou, párkrát zopákneme tahy, ale remišku nechce. No spíš já jsem mohla v jednu chvíli dost zlobit, ale nějak mi v tu chvíli poleví koncentrace, také se už přes hodinu chystám na záchod :-) Po časové kontrole je to už asi kaput, ale chce to od ní přesnou hru a myslím, že to pak fakt hraje dobře, i když opět hrajeme na půl minutě. Pak opakujeme skoro třikrát, já blbě reklamuji opakovanou pozici, jí samozřejmě nastaví čas navíc – tři minuty, načež zahraje závěrečný hák a jdu do kytek. Dost mě to štve, protože v té časovce byla opravdu labilní a mohla jsem jí tam zle potrápit, také tam byla zajímavá oběť dámy :-), kdybych trochu víc koukala.

Večer na pokoji analyzujeme tu moji hrůzu, Lucka má spoustu dobrých nápadů a já se co chvíli chytám za hlavu – no odvedly jsme lepší práci než samotný Fritz :-) Lucka pak jukne na Stjazhkinu, ukazuji jí svoji partii s její soupeřkou z ME v Istanbulu 2003, jde spát a já ještě koukám na Máňu – toť přezdívka mé, vlastně dnešní, soupeřky – Marie Manakové ze Srbska. Říkám si, že někdy je lepší nevidět, koho všeho soupeř porazil, s kým slavným remizoval...Má soupeřka remizovala se dvěma mistryněmi světa, možná plus 1-2 dalšími, Elo kdysi 2385, teď po přestávce, asi mateřská těsně pod 2300. Hraje všechno možné, něco jako naše Hanka Kubíků :-) a má zdravě dravou náturu, no potěš! Příprava bude radši stručnější, nebo se z toho zblázním – i tak přes moji přípravu pak hrajeme v králce Samische – já tedy černými, který jsem u ní neviděla.

Úterý, toť náš první výletní den :-) Ráno se nemohu vyhrabat z postele, až mě musí Lucka popohánět, nakonec se snídaní končíme skoro v 10.45, kdy kromě nás zůstává na snídani ještě Hoang Thanh Trang (snad to píšu dobře :-)) Milá recepční nás informuje, jak se dostat do centra, pojedeme metrem. Vyrážíme po 11, v metru ve stanici Moskovskaya kupujeme coins, hodíme každá jednu do turniketu a vstupujeme do prostoru u kolejí. Je tam pěkné dusno, taky nás překvapí to, že koleje nevidíme, ale když metro přijede, otevřou se ve stěnách jakési dveře a my z metrovláčku vidíme právě jen ten vstup. Nastupujeme, hlídáme batoh i kabelku a počítáme stanice na Něvskij Prospekt. Vše dobře dopadlo, vylézáme z podzemí ven, hurá čerstvý vzduch a hned u východu z metra připravené autobusy do Petergofu, ve 14 prý s anglickým výkladem, no uvidíme, co o volném dnu podnikneme. Zeptáme se na cestu k Ermitáži a mažeme. Řidiči tu jsou trochu ohleduplnější, než u nás u hotelu, navíc je fajn, že když vám naskočí zelená, tak je tam počitadlo, jak dlouho ještě vydrží, to je vůči chodcům docela vstřícné :-) Vpravo mezitím zahlédneme Chrám Kristova vzkříšení – ten typický barevný s cibulovitými kupolemi, vlevo míjíme Kazaňskou katedrálu. U Zimního paláce, kde sídlí Ermitáž, poprvé fotíme, též onen triumfální oblouk, kterým se na náměstí před Ermitáží vstupuje, no už se těšíme na návštěvu. Pak směřujeme k nábřeží Něvy, někde jsem četla, že v poledne tam vždy směrem k Petropavlovské pevnosti tryská fontána, to by ale asi nesměla být zima, kdy jsou v řece vidět místy kusy ledu :-) No opět fotíme, také Kunstkammeru a ještě dva sloupy před ní, také o tom píší v průvodci, ale už nevím, jak se to jmenuje. Po nábřeží pak jdeme doleva k Měděnému jezdci a juknout na katedrálu svatého Izáka. Cestou potkáváme nějakého chlapíka, něco k nám žvatlá, ale něpanimajeme, usmějeme se a jdeme dále. Na křižovatce před sochou Petra Velikého náhle narážíme na budku, uvnitř chlapík, jenž má asi kontrolovat provoz, no spokojeně si chrumká, kdyby to nebylo v Rusku, tak bych si ho vyfotila, takový pěkný žánrový obrázek. Fotíme tedy alespoň slavného cara a skrz holé stromy v parku vidíme svoji dnešní poslední pamětihodnost, katedrálu svatého Izáka. Co vypadá pro mě pěkně mezi stromy, vypadá pak přímo na místě naprosto úchvatně. Katedrála je jedním slovem ohromující – nejen svojí velikostí, ale i vzhledem; je z šedého kamene, u vstupu má korintské sloupy z leštěného kamene tmavě cihlové barvy a už venku je část pod tympanonem hezky zdobená. Mám choutky zajít dovnitř, i když je to za 160 rublů na galerii, kde je vyhlídková terasa, ale Lucka mě správně nabádá, abychom radši šly, je už totiž skoro jedna hodina. Jdeme tedy dále na metro, mimochodem v metru u jezdících schodů sedí v budce babka schodů kontrolorka, do budky se skoro nevejde, ale bere tohle i svoji práci v pohodě a vesele si s někým po mobilu žvatlá – to by také bylo dobré foto :-); trochu si pletu stanici Sadovaya a Sennaya Ploschad, takže se zdržíme a podruhé, když už jsme v metru, tak dám povel k předčasnému výstupu, načež za další peníz opět lezeme do metra, abychom přejely do další zastávky, která by nám chůzí ale trvala 15-20 minut. No konečně se dostáváme na správné místo, zalézáme do bistra ze soboty, dáváme si náš první boršč (za 65 rublů ) :-), je dobrý, ale trochu míň teplý, než bychom na polévku čekaly, tak říkám Lucce, že to je jarem – v zimě se totiž podává teplý a v létě na osvěžení studený.

Chvátáme nazpátek, cestou potkáváme Sergeje s Julií a ve 25 jsme v hotelu. Rychlé připravení se a zase fičíme ven. Při partii si radši včas zajdu na záchod – jinak záchody nic moc, zlatavé kliky ten smrádek a nevlídnost prostoru moc nezachrání. Dále si kupuji čaj do plastového kelímku s plastovým míchátkem, vzpomínám na Pelíšky a doufám, že se mi cestou nahoru kelímek neroztaje – ne, ba ne, zase tak kritická být nemůžu :-) Po 40.tahu to s Luckou i se mnou vypadá dobře, průběh tedy aspoň mojí partie byl divoký, zase jsem obětovala figurku, ale soupeřka radši oběť odmítla. No nakonec vyhrávám svoji koncovku 4PxV :-), Lucka je krůček od výhry, ale vrací soupeřce chybu a nakonec remíza věčným šachem, to zamrzí. Na večeři opět na známé místo – Pizza Hut, jen si trochu stěžuji na malé porce, jsem větší jedlík. Na pokoji jukneme na ty své dnešní skvosty :-) a těšíme se na další soupeřky. Vedle losování pak zřím i nabídku prohlídky Ermitáže o volné dnu od organizátorů – za 1100 rublů – no myslím, že jsem někde viděla cenu 350 rublů, a navíc zdejším metrem už cestovat umíme :-), takže to zvládneme samy a ještě nám zbude peníz na pořádný oběd. Teď už zalézáme, je po dvanácté, zítra si dáme více odpočinku, zkusíme najít internetovou kavárnu, kde by byl levnější net, a půjdeme juknout na módu :-)

Středa a čtvrtek 11.-12.3.

Tak na módu nakonec nedošlo, vyšly jsme hledat internetovou kavárnu, ale takový pojem tady u nás poblíž nejspíš neexistuje, až když zoufalé zajdeme do Pizza Hutu, kde je moc fajn obsluha, tak je nám poraděno, že internet vlastně máme hned za rohem u našeho supermarketu, na poště. Pošta vypadá asi tak, jako vypadaly ty naše, když mi bylo deset, ale internet funguje, asi za 28 rublů na půl hoďky, tak jsme rády, že se nám konečně podařilo sehnat něco levnějšího než u nás v hotelu. Jen ta fleška se mi tam nechytá, tak tyto řádky budu posílat přes Sergeje Movsesjana – on o tom ještě tedy neví :-) Pak opět míříme do supermarketu, kupuji si opět svůj oblíbený džus Bio grapefruit a přibírám ještě hruškový, který večer celý padne :-) Také jsem zapomněla zmínit, že v tom našem obchodě nabízejí též ohromné množství čerstvých ryb, potom zamražené krevety a další mořské plody a také šneky i s nějakou speciální náplní, a také tu mají úžasný výběr těstovin, které prostě miluju :-) Ještě co se týče levnějších věcí – dobře vycházejí saláty, ale nějaké ty majonézy nechceme riskovat, i když jsme pro jistotu obě vybaveny živočišným uhlím. Lucka pak ještě nachází lízátka za 4,50, ale víc toho asi nebude.

Před třetí zase frčíme na partii, Lucka hraje, stejně jako bude hrát ve čtvrtek, koncovku s dámou střelcem a věží – ona sice nakonec nemá tolik bodů, kolik by si dle pozic zasloužila, v tom jsme mimochodem po bilanci 0 bodov i ze čtvrtka obzvláště nadané – dávat soupeřkám ty půlky navíc :-(, ale jestli to takto půjde dál, tak koncem turnaje bude na D, V, S expert :-) Lucka nakonec půl, stala se jí také taková zvláštní věc – povídá mi, že šla po časové kontrole na WC, přemýšlí tak o tahu Sa4 a když přijde ze záchoda, tak ejhle, tah se z hlavy vytratil a místo toho hraje tah horší, který paradoxně dává šance soupeřce. Já jsem také při partii zapomněla část přípravy, nicméně má pozice není k zahození, jenže v časovce místo prvního tahu a dobrého, který mi napadne, hraji ten druhý, kterým dávám šance soupeřce, soupeřka si remízového pokračování nevšímá, načež chvíli hraji snad dobře, pěšce bych měla dobrat a soupeřka by ještě škemrala o remis a poté opět stejná věc, mám v hlavě nějaký přelud, zbytečně měním střelce a partii V, J a 4 pěšci prohrávám na totální zugzwang – no hrůza. Večer opět trneme nad tím, co jsme pokazily.

Ve čtvrtek vše opět probíhá stejně, užíváme si vstávání po deváté, po snídani příprava, v jednu odchod na net, opět náš mininákup, tentokrát obdivuji oddělení s dorty a říkám si, že to, jak krásně jsou nazdobené, si budu muset vyfotit, tak v pátek nebo v sobotu zkusím s sebou vzít foťák a možná si časem něco za odměnu, nebo možná nyní spíš pro útěchu koupíme :-) Lucka si tentokráte kupuje velkou Colu s dárečkem v podobě malého sáčku brambůrků, večer po těch našich nevydařených partiích jsou brambůrky aspoň zdrojem zábavy – příchuť je totiž pěkně baltská - „krasnaja ikra“ :-) Vlastně ještě včera jsme se docela před spaním nasmály, když jsem v průvodci četla – cituji: „Náš tip – Velikonoce ...Na Boží hod velikonoční čekají věřící před kostelem s chlebem a kraslicemi na popovo požehnání. Požehnaná vajíčka přinášejí na hroby svých příbuzných. Tam se pak koná jakýsi piknik :-). Jiní si pochutnávají na velikonočním jídle doma.“ Při představě že si na hrob svých příbuzných rozložím deku a začnu se cpát třeba těmi vajíčky mě chytl záchvat smíchu. Vracíme se tedy zpět na pokoj, tentokráte si užijeme i trochu delší odpočinek před partií a bojovně naladěny vyrážíme opět směr ElektroStandart, tentokrát už naštěstí bez bolavého krku (vitamíny od snídaně a eukalyptové bonbóny fungují :-)), ale zato obě s pořádnou rýmou, nos mám jak kapající vodovodní kohoutek. No partie asi uvidíte, já jsem opět v časovce čarovala a vyčarovala pěšce míň a úplně prohranou pozici – zbytečně jsem řešila věci za soupeřku, místo abych zahrála např. Vf7, axb4 a Vaf8 s tím, že pak vezmu možná i na d2 a na e4, zajímavé bylo též místo Jxa4 – Sxa4 a fxe4 s myšlenkou e3, no a po výměně střelců na f5 jsem po Dd1 měla hrát tím mým krasavcem z a4 na c3, zobnout na d5 a tomu jezdci na e6 také může být ouvej. Kdybych byla tak o deset let mladší, aby mě ty nabyté zkušenosti ještě k něčemu byly. Škoda že je často jako mladý člověk hloupý. Na mě by se dalo utvořit tolik podmínkových vět s „kdybych“ a „kdyby“, to zase bude inspirace pro výklad podmínkových vět do školy! Lucka také prohrála tak nějak divně, tak jdeme v podroušené náladě na večeři. Narážíme na bufík na Moskovské, dávám si brambory s koprem a prý něco typicky ruského – název neznám, ale je to koule z rýže, asi mletého kuřecího masa, nějaké koření a trocha zeleniny v tom, Lucka má rybu v zeleninovém obalu s hranolky, je to dobré, ale přece jen dražší, cenově možná nastejno s Pizza Hutem, ale obsluha až na pána se zlatými zuby kouká dosti otráveně. Na pokoji opět trochu analyzujeme s pomocí motůrku partie a pak jdeme v 10 juknout na losování 6.kola. Já si zahraji podruhé, tentokráte bílými s Běloruskou Natalijí Popovou (prve jsme spolu hrály na olympiádě v Calvii na Mallorce, 2004, tam remis), Lucka má pátou Rusku s takovým zašmodrchaným jménem. U stojanu s losováním se dá se mnou do hovoru sympatická mladičká Italka Marina Brunello – hraje skvěle, má 3 z 5 a se stejnými soupeřkami jako já – s Grabuzovou a Aginian dělala 1,5. Vzájemně si popřejeme hodně štěstí, no budu jí fandit :-) Ještě na mě mluví jeden pán, kterého jsem potkala druhý den a který se, poté co zjistil, že se tu hraje ME, stal, myslím, nadšeným divákem. Ptá se, jak se vede, zda byly soupeřky těžké, říkám, že soupeřky dobré byly, ale spíš jsem si teď dvě partie v řadě dost pokazila sama. On na to, že přece Češi chyby nedělají, na což je můj rozum krátký, bohužel nevím, co tím chtěl říci, nicméně přeje mi hodně štěstí, což mi udělá velkou radost :-) No my jsme s Luckou takové skleslé, ale když se podíváme, jak se vede některým favoritkám – Muzychuk 3 z 5, Zhukova 2,5, Sedina 1,5, tak se zase musíme dát do kupy, to nepovedené hodit za hlavu a jet dál. I Sergej nám říká, že ten turnaj je těžký, protože prohraješ a dostaneš opět silnou hráčku anebo mladou Rusku s Elem 1900, která to ale docela mydlí, takže ono se jede pořád na plný plyn a oddychové partie prakticky neexistují. Ještě chvíli se bavíme a pak už má na pokoji Lucka bojovnější náladu – říká, že se podívá na ty Purpurové řeky, co tu má na kompu a zítra soupeřku zmasakruje :-). Říkám jí, že jsem z filmu viděla jen začátek, ale že to je docela drsné, ovšem když asi po dvaceti minutách furt žádný mord a také Jean Reno nikde, zdá se nám to nějaké podivné. Za chvíli už Lucka se smíchem hlásí, že film má sice název podobný, ale jmenuje se Purpurové květy a že to bude spíš nějaká romantika :-) Momentálně dopisuji poslední řádek, určitě jsem na spoustu věcí zapomněla, hlavně na některé Lucčiny štípy, tak zase příště :-) Jdu se vrhnout na přípravu k zítřejší partii, protože zítra máme mimojiné na programu trochu kultúry k motivaci, opět pojedeme metrem na Něvskij prospekt a zajdeme do Ruského muzea a tak kolem a vyzkoušíme možná i ta doporučení na jídlo od Báry Umanců – mimochodem moc díky :-)

Pátek, sobota a neděle, 13.-15.3.

Dnes je neděle, máme za sebou náročný, ale myslím krásný volný den a také další dvě kola, která nám oběma a především mně přinesla také dost zklamání ze špatně sehraných a navíc prohraných partií. Asi jsem ze startovního pole, nepočítám-li nějaké hráčky bez Ela, které mají momentálně 1 bod, jediná, která byla schopná prohrát čtyřikrát za sebou. Lucka říká, že mám Audinu, já zase, že to pomalu vypadá na olympijské kruhy, ale obě doufáme, že to zvrátím a podaří se mi ještě nějak solidně dohrát turnaj. Má šachová nálada je tedy úplně pod psa, i když dnešek mimo hotel a hlavně Lucčina neustálá podpora to hodně zlepšily. Lucka je také trochu zklamaná, protože v posledních kolech se silnějšími soupeřkami už měla několik vyrovnaných pozic, a pak to nedotáhla do toho remízového konce (i když partie ze 6.kola se jí, dle mého názoru, povedla :-). Prostě když člověk nehraje tak, jak by si přál, tak je mu z toho na nic. Ale stále věříme v lepší konec, nevzdáme to a snad to dobře dopadne :-)

No nyní tedy zpět k předchozím dnům. V pátek jsme udělaly výlet do města č.2 – ten první před třetím kolem nám přinesl 1,5 bodu :-) Vystupujeme opět na Něvském prospektu, chci vystoupit trochu jinde než minule, ale nakonec to skončí motáním se neustále dokola v podzemí, načež vystupujeme úplně jinde, než jsem zamýšlela, ale hlavně že jsme konečně venku, ono tu je v tom metru docela dusno, takže když například na stanici Moskovskaya nastupujeme, tak se mi vždy zamlží brýle :-) Podél jednoho ze zamrzlých kanálů s Kazaňským chrámem za zády – architekt se inspiroval Svatopetrským chrámem v Římě, nyní prý muzeum náboženství – míříme k nejzdobnějšímu chrámu v Petrohradě s názvem v angličtině Saviour on the Blood, vybudovaném na místě, kde byl v roce 1881 spáchán atentát na ruského cara Alexandra II. Dovnitř se nakonec nepodíváme, protože máme každá něco přes 500 rublů a chceme mít hlavně rezervu na Ruské muzeum. Do něj se nakonec dostáváme zadním vchodem přes Michajlovské zahrady, na jaře či v létě musí být ještě krásnější než teď v zimě bez ševelícího listí. Prodíráme se bludištěm chodeb, u kasy vytahuji svoji kartičku účastnice ME a přestože bychom měly každá platit 300 rublů, nakonec dostáváme slevu, jako kdybychom byly studentky a platíme 300 za obě. Času zase tolik nemáme, tak si vybíráme hlavně 19. století a procházíme Michajlovským palácem, křídlem Rossiho a Benoise, ve kterých sídlí hlavní část sbírek Ruského muzea. Z umělců si pamatuji hlavně Ilyu Repina, jehož reprodukce nám nadšeně ukazovala jedna naše paní učitelka na VŠ. Jak jsem na to vše zavzpomínala, když jsem viděla onen obraz s nevolníky na Volze, ale koupila jsem si i dva pohledy od, myslím, Savrasova, se zimní krajinou a s večerem na marších, které se mi velmi líbily. Zapůsobil na mne i obraz s názvem Deštník od jedné malířky z 19.století, která bohužel zemřela někdy v 80.letech 19.století ve věku pouhých 29 let – jméno si bohužel nepamatuji. Ale líbily se nám s Luckou i obrazy od dalších ruských malířů. Obě tedy můžeme Ruské muzeum jen doporučit :-) Poté jsme si ještě před Michajlovským palácem vyfotily sochu A.S.Puškina, na kterého se tu často vzpomíná, na Něvském prospektu byste snad ještě našli zhruba místo, kde poseděl před svým osudným duelem. Nám se bohužel jeho sochu, u níž leželo i pár květin, nepodařilo vyfotit bez všudypřítomných holubů na hlavě. Po kulturní vložce jsme si ještě chvíli odpočinuly na pokoji a pak opět hrát. Jak už jsem psala, Lucka sehrála pěknou partii a po zásluze vyhrála. Já jsem chtěla se soupeřkou sehrát něco netradičnějšího, ale nakonec jsem se sama nachytala a špatné postavení figur ze zahájení mi nadělalo tolik starostí, že soupeřka ke konci partie už mohla efektně obětovat cokoliv a jakkoli též vyhrát. Řekla bych má první opravdu nepovedená partie, bohužel shodou okolností třetí prohra v řadě, což asi negativně ovlivnilo mé rozpoložení včera, kdy jsem s mladičkou Ruskou udělala v pozici tolik ústupků, že by člověk po takových partiích už více šachy snad ani hrát nechtěl. Po partii jsme šly vyzkoušet nedaleký suši bar. Nikdy ani jedna z nás nejedla hůlkami, takže to bylo opravdu dobré rozptýlení :-) Jen ty porce byly miniaturní, takže teď se ani nedivím, že Japonci jsou vesměs takoví maličcí.

Také jsme jednou zalezly na kukanou do jednoho z četných místních květinářství – já kytky miluji, takže bych asi byla nadšená každopádně, ale nad některými kyticemi se nám skoro zastavoval dech, tedy nejenom nad krásným provedením a harmonií barev, ale také opět nad cenou, třeba také 7.500 rublů, i když kytice či koš s kyticí byly ohromné :-)

V sobotu jsme si opět dopřály trochu oddychu, absolvovaly jsme naši obvyklou asi hodinovou procházku od hotelu k poště na internet a po internetu do sámošky na nákup pečiva vody a ještě pár drobností (jinak ještě jsme tam objevily v prodeji březové větvičky s listím do sauny a také ještě další české značky piva – Bernarda, Zlatopramen, Staropramen, Starobrno, Gambáč, nějaký Černovar a také Pražačku – o posledních dvou jsem tedy nikdy nic neslyšela). Já jsem se pak, vzhledem k tomu, že jsem na soupeřku našla pouze sedm partií, z nichž jsem toho moc nevěděla, vypravila do obchodu nedaleko hotelu na Moskovské, kde nás den předtím po jídle v suši baru upoutal asi hlavně překrásný porcelán. Předtím jsme tehdy ještě zavítaly do obchodu s oblečením, kde měli mimo jiné též velký výběr kožichů a kožešinových čapek, bohužel opět vše za astronomické ceny – za vyslovené hadříčky byste zaplatili kolem 3-4.000 rublů, kožešinové čapky šly také přes deset tisíc. No tedy v tom obchodě s krásným porcelánem jsem strávila skoro hodinu – zaujal mě hlavně porcelán německé výroby značky Dvoritis či tak nějak, který se inspiroval rostlinnými úponky a zvířátky a byl někdy jemné, někdy sytější, ale vždy takové barvy, která by vás opravdu pohladila po duši. Též bylo krásné různé porculánové nádobí anglické výroby plné rostlinných motivů. No a pak mne úplně nadchly koberce – viděla jsem sice jeden i za více než milion rublů, ale ten byl opravdu jak umělecké dílo – opět ony překrásné motivy rostlinných úponků, jemné pastelové barvy v podkladu a až neuvěřitelně hustý chlup vlněné příze. Vzpomněla jsem si při tom na filmy, kde byly koberce také jedním z pokladů rodového jmění. Pak opět přišly na řadu naše šachové partie, obě jsme u nich strávily skoro pět hodin a popravdě řečeno si je dosti vytrpěly. Myslíte si, že stojíte normálně a pak začnete dělat nepochopitelné ústupky, jako by se ztratila všechna kuráž z prvních kol – radši se budu dívat dopředu, četná kdyby jsou na houby, vrátit se to nedá. Ani jsme pak s Luckou nešly na večeři, ale sluply jsme jen něco malého na pokoji.

Neděle – toť náš světlý den. Na snídani jsme se poprvé vypravily časně po deváté, před desátou zpět na pokoji, rychle vzaly to nejpotřebnější do batohu a k foťákům a za slunečného nedělního rána vyrazily na metro směr Gorkovskaya – je to jednu stanici za Něvským prospektem, už za řekou Něvou na ostrově k němuž je vlastně přimknuta též Petropavlovská pevnost. To sluníčko bylo moc fajn po těch několika šedivých dnech – dnes také svítí, snad vydrží ještě na jeden výlet do města a vůbec tu bude, aby nám zvedalo náladu :-) Používáme tedy náš poslední metráček a frčíme, jenže stanice Gorkovskaya je v opravě a metro nás tedy vyhazuje o jednu stanici dále. Za trochu mrazivého, ale slunečného rána se tedy vracíme zpět směrem k Něvě a za skupinkou nějakých mlaďochů s pivem v ruce hupkáme mezi ulicí napravo a dělníky, kteří dělají novou (a pěknou) dlažbu, a pár bagříky nalevo. Pak radši zahýbáme mezi bloky vlevo, ty zaprášené silnice plné aut a ještě k tomu v zimě, kdy na stromech není žádné listí, které by trochu osvěžovalo ten vzduch, jsou na můj nos moc. Ubude lidí, ale naštěstí si nás a mi také nikoho moc nevšímáme a dostáváme se k jednomu z ramen Něvy a prvnímu cíli naší cesty, křižníku Aurora :-) Loď je ohromná, ale i tak se nám vejde do hledáčku pár pěkných snímků. Trochu prolezeme i podpalubí, ale vše je v ruštině, takže moc dlouho nesetrváme a jdeme dál. Míříme podél nábřeží k Petropavlovské pevnosti a cestou chceme ještě navštívit domek Petra I. Po zaplacení 200 rublů, kartička účastnic ME nám tentokráte nepřinesla žádnou slevu, vstupujeme přes vnější stavbu přímo ke dřevěnému srubu, prý takovému, jak vypadal, když tu Petr I. na ostrově přistál se svým člunem a dle orla kroužícího nad ním se rozhodl, že právě tu bude stát jeho pevnost. Domek by tedy měl být úplně nejstarší stavbou Petrohradu a místem, kde Petr I. při stavbě pevnosti dlel. Teď trochu pochybujeme, zda návštěva opravdu za těch 200 rublů stála, ale je to asi skutečně to první, co tu v této oblasti stálo, uvnitř domku, který sestává z malé ložničky, pracovny a jídelny, je vidět Petrova dýmčička, křeslo jím vlastnoručně vyrobené a mimo srub (inspirovaný švédskou architekturou), ale stále pod střechou vnější stavby i Petrem vlastnoručně vyrobený, asi 2,5 metrový dřevěný člun. Po této návštěvě nás již vábí zlacená špice věže chrámu svatého Petra a Pavla uvnitř pevnosti téhož jména. Přecházíme po dřevěném mostku na Zaječí ostrov a dostáváme se skrz vnější opevnění dovnitř pevnosti. … Nyní ale musím končit, za necelou hodinku začínáme hrát, tak si jdu ještě chvíli odpočinout, trochu se srovnat a poslechnout si pár písniček k motivaci na dnešní partii, nebo spíš pro relax, ať jsem trochu víc v pohodě a nevořu to jako v posledních dvou kolech. Takže zbytek povídání o našem výletování o volném dnu a také o petrohradských „mrožích“ až zítra :-)

Tak mně to nedalo a píši ještě tentýž večer :-) Důvod k tomu určitě je, protože se nám dnes oběma poprvé podařilo vyhrát a jak :-) Já jsem sice logicky měla slabší soupeřku, nicméně i tak se mi moc líbily varianty, které v partii vznikaly či mohly vznikat – snad mě to nakopne a ještě trochu doženu ztracený terén :-) No a Lucka, ta hrála jako víno, pěkně na soupeřku aktivně a po soupeřčině chybě sebrala pěšce a nakonec ještě obětovala krásně koníka a má další skalp hráčky kolem 2280 :-) Zítra jí po zásluze přijde ještě silnější soupeřka, IM Sopio Gvetadze, která je nasazená jako číslo 34. Lucka by sice radši nějakou „čudlu“, ale říkám jí, že když už někoho porazí, tak je přece lepší porazit někoho silnějšího a navíc myslím, že jí dobře také zvedne průměr na normu WIM. Ona se v tom sice moc nevyzná :-), ale myslím, že by ji mohla dát :-) Mě zítra čeká další o něco slabší hráčka, tedy Elově, Kateryna Gorbatenko, tak uvidíme, co na ni bude nejlepší, mám bílé, tak snad ji zatlačím do podlahy :-)

Nu teď zpět k těm slíbeným „mrožům“ :-) U pokladny jsme si koupily lístky na katedrálu a na expozici o historii Petropavlovské pevnosti. Je krásný den, sluníčko stále svítí, takže na několika fotkách katedrály nám za zlatou věží s třímetrovým andělem držícím sedmimetrový kříž zůstává neustále modrá obloha. Ještě než do středobodu pevnosti vstoupíme, fotíme si prý hodně diskutovanou bronzovou sochu již staršího Petra I., jehož autor byl prý nakonec vyhoštěn ze SSSR. Nu samy uznáváme, že má car opravdu poněkud prťavou hlavu, zato končetiny vypadají spíš jak v nadživotní velikosti :-) Ještě více zaskočen je malý šmudla, kterého rodiče vysadili Petrovi na klín a oba si je tak vesele fotí. Hned jak vstoupíme do katedrály, dýchne na nás těžký závan kadidla. Po pravé i levé straně a taktéž vpředu jsou seřazeny prosté hranaté náhrobky několika členů carské rodiny z bílého mramoru s tmavým křížem umístěným nahoře. Pečlivě luštím jejich azbukou napsaná jména a pak si ještě fotím zlatý oltář s náhrobkem Petra Velikého. Do katedrály svítí sluníčko a jeho paprsky se uvnitř pěkně lámou, ale i tak na mne katedrála zanechala větší dojem z vnějšku. Poté ještě s Luckou zamíříme do boční lodi katedrály, kde jsou připomenuti ti, kteří jsou zde pohřbeni, osobně mne nejvíce zaujme pohnutý osud posledního cara Alexandra III., jeho ženy a jejich pěti dětí, které bolševici zastřelili. Jejich ostatky se pak našly někde u Jekatěrinburgu, bohužel však ne všech, ostatky korunního prince a jedné z velkovévodkyň se nenašly nikdy. I tak byly ostatky oněch pěti nalezených v roce 1998 zde v katedrále pohřbeny a všichni byli prohlášeni mučedníky.

Vycházíme z katedrály a hledáme místo naší výstavy, mezitím však vstupujeme do průchodu, kterým míří ostatní k řece Něvě. Je to zvláštní obraz – Petrohraďané a spousta turistů chodí kolem vnější části pevnosti, někteří se procházejí po zamrzlé Něvě, led nepokrývá asi pouze čtvrtinu až třetinu šíře řeky na druhé straně. Někteří vozí po zamrzlé řece i svá dítka v kočárcích, no a pak je tu, k našemu údivu, nicméně byla jsem informována předem moji chytrou knížkou, skupina lidí, kteří si plně užívají sluníčka přímo u hradeb. I z dálky je vidět, že mezi takzvanými mroži, tedy lidmi, kteří se v plavkách opalují i za mrazivějšího počasí, či se dokonce vrhají do studené řeky, je nejen spousta mužů, ale i žen. No máme z toho husí kůži a vracíme se zpět hledat naši výstavu. Ta mapuje na několika snímcích to, jak se Petrohrad postupně během staletí rozrůstal, samozřejmě se zvláštním zřetelem na Petropavlovskou pevnost. Je už skoro půl druhé a protože jsme chtěly být aspoň ve dvě už v Ermitáži, vyrážíme pěšo zpátky na „pevninu“. Přecházíme dlouhý Troickij most, kde se tedy vedle té spousty aut nedýchá zrovna dobře, ale zato se odsud, ještě jak nám tak pěkně vyšlo to počasí :-), nabízejí krásné pohledy na pevnost a zlatavou katedrálu uprostřed. Za mostem zahýbáme před Martovým polem doprava a již zanedlouho zbystříme bílo-zelenou fasádu Zimního paláce a Ermitáže. Touto cestou míjíme též monumentální vchod podpíraný asi osmi Atlasy a u vchodu pro skupiny narážíme na skupinku šachistek s průvodkyní. Vesele jdeme dál, čas máme dobrý a vcházíme hlavním vchodem na ohromné nádvoří uprostřed paláce. Jaké je však naše mírné zděšení, když zjišťujeme, že před námi je asi dvacetimetrová fronta. Jdu se zeptat tedy ke druhému vchodu, co je za problém a zda se to tu takto děje často. Chlapík v uniformě mi říká, že je problém s garderóbou a já si zoufám, že takto stihneme s bídou projít tak jedno patro. Naštěstí když se vrátím, dlouhý had se začne pohybovat směrem dopředu (asi zabrala síla lidu :-) a stojíme tedy nakonec jen asi 10 minut, pak si však ještě postojíme uvnitř před kasou a nakonec i paní u šaten je neúprosná a dokud se v našem oddělení někdo nevrátí a svou bundu či kabát si nevyzvedne, tak nemůžeme dále.

No frontu stojíme ještě na záchodě, ale tam už to přece jen odsejpá :-) a tak asi po půl hodině čekání konečně můžeme skrz turnikety a takové ty magnetické či co brány z letiště dovnitř, hurá :-) Máme namířeno nejprve na evropské malířství zhruba 16.-19.století v druhém patře a pak ještě nahoru na impresionisty, Cézanna, Gaugainea a tak. Nakonec stíháme trochu proběhnout ještě Egypt a pravěk v přízemí. Občas se dostaneme i přímo do palácových interiérů, ale většina z nich je v rekonstrukci. Ani už nevím, co se nám v druhém patře líbilo nejvíce – úžasná byla sbírka vlámských mistrů, tři obrazy od da Vinciho, sál se zbrojí a vycpanými koňmi, nebo třeba také ohromné tepané kádě ze stříbra, které sloužily k ochlazování vína. Připlatily jsme si i za fotografie, Lucka pilně fotí, ale bohužel jí asi v půli kecne baterie, tak už jenom koukáme, ale i tak nám zůstanou zážitky krásné. Asi nikdy nezapomenu na úchvatnou štukovou výzdobu na stropech některých sálů, či krásně vymalované stěny, ohromnou malachitovou vázu u jednoho schodiště nebo také na krásnou dřevem vykládanou knihovnu. I ve třetím patře si díla opravdu užíváme, ale ono se to vše během jedné návštěvy pojmout nedá, na to aby člověk vstřebal třeba jen jedno oddělení v Ermitáži, by potřeboval návštěv několik. A ani ve snu by mne nenapadlo, že celá Ermitáž i se Zimním palácem je opravdu tak strašně obrovská. Ke konci už popravdě řečeno dosti pleteme nohama :-), nachodily jsme se až až. Co naplat ale, musíme ještě dojít na metro. Jdeme tedy Gorochovskayou a zkoušíme najít doporučenou Fazoli či Krošku Kartošku, ale asi jsme je musely minout. Nicméně tam kde se Gorochovskaya kříží s ulicí Sadovaya narážíme na sympatickou jídelnu. Sejdeme pár schodů pod úroveň silnice a už jsme ve velmi útulně vyzdobené klenuté místnosti s dřevěnými lavicemi a jen tak nahodile omítnutými stěnami. Musíme si pak vystát frontu s tácem v ruce, ale všechno jídlo vypadá docela lákavě, tak si dáváme obě oblíbený boršč, já navíc pirožku a lososa v bramboráku – měla jsem po tom dni strašný hlad :-) Zaplatíme cenu srovnatelnou s tím, co tady na Moskovské a před sedmou frčíme na metro, ale ještě je vidět. Cestou si zase trochu všímáme zdejší módy, no kdo by si nevšiml třeba oranžových či žlutých punčoch, nebo dokonce pampeliškově žlutých kozaček na pořádných podpatcích, tuším určitě přes 10 cm dlouhých :-) Také jsem někde četla, že v Petrohradě je život takový klidnější než v Moskvě, prý se tu tolik nespěchá, ale troubících aut jsme tu zažily několik. Vlézáme tedy správně do metra, odjížděly jsme odsud zpět na hotel totiž již jednou, při naší první cestě do centra, kupujeme další metráčky, protože nám už došly a opět se nemůžeme dočkati, až si zase sedneme. Tady u nás tedy ještě Lucku vytáhnu do obchodu na ty krásné koberce, pak skočíme ještě do sámošky – kupuji si včelku a zákusek s jablky, obojí asi za 60 rublů, a před osmou konečně v pokoji. Večer pak dlabeme skleničkou rozdělené zákusky a Lucčinu bílou čokoládu a je fajn, že už konečně dřepíme. Ještě filmík na dobrou noc, trochu se vzájemně povzbudíme do dalšího kola – řekly jsme si, že to 8.kolo budeme brát jako kdyby turnaj znovu začínal – no začíná velmi dobře :-) a jdeme chrnět :-)

Poslední dny v Petrohradě – 17.-20.3.

V úterý je stejně jako v pondělí zataženo, a tak náš krátký výlet do města znovu ke katedrále svatého Izáka odkládáme, neboť bychom toho seshora z vyhlídkové plošiny stejně moc neviděly. A tak volíme prohlídku památníku k obléhání Leningradu během 2.světové války, na který se díváme každý den z okna. Památník pokrývá celou plochu oválného náměstí uvnitř několikaproudé silnice. Uprostřed je vztyčen jakýsi obelisk z leštěné žuly cihlové barvy a kolem něj směrem k frontě sochy vojáků. Do podzemní části však vstupujete přes jakýsi vznášející se černý betonový kruh s pochodněmi a dále vidíte plakety se jmény ruských měst. Poté vstoupíte vlevo do chodby, kterou za přítomnosti elektrických minipochodní postupně sestoupíte do velkého tmavého sálu. Celý výjev na nás působil dosti tísnivě, připadaly jsme si s Luckou jako někde v krematoriu. V onom velkém sále na nás shlížely dvě obrovské mozaiky s výjevy z války, ve vitrínách uprostřed jsme viděly mnohé zápisky, listiny, helmy, zbraně, ale také housle a notový zápis Leningradské symfonie od Dmitrije Šostakoviče – jestli si nepletu to jméno. Ještě si všímáme jedné plakety, na které je napsáno datum 17.března, neznáme souvislosti, ale pravda je, že je to právě tento den, kdy jsme se rozhodly památník navštívit – jaká to náhoda. Paní nám ještě pouští asi desetiminutový dokumentární film a já si v duchu říkám, že za to utrpení ruského lidu si mohlo Rusko, respektive Sovětský svaz, samo a že jestli se toto dnes ukazuje dětem, jako té skupince s paní učitelkou, kterou jsme míjely u podchodu pod ulicí, tak tedy potěš. No pravda, jsem až moc kritická, válka nezná vítězů, jen poražených, jak říká jedno moudré přísloví, a většina válek vznikla z popudu mocenských skupin ne obyčejných lidí. I tak je ale děsivá představa, že v době, kdy v mnoha částech Země chybí voda, kdy by lidstvo mělo spíše myslet na to, jak chránit přírodu, jíž neustále se zvětšující populace ubírá místo, tak si ještě vymyslíme války, které nejen ničí lidské životy, ale nechávají také hrozné rány v samotné přírodě. No tohle je asi povídání na jiný než šachový server, jen si občas člověk potřebuje vylít srdce v tom, co ho trápí :-)

Tedy zpět k šachovému dění v Petrohradě – návštěva památníku na mne sice zapůsobila silně mrazivě, nicméně podařilo se mi vyhrát další partii. Už už jsem si myslela a připravila se na něco podobného, co jsme hrály s Luckou v druhé finálové partii, ale soupeřka nejspíš tušila přípravu a po c5 a mém Jge2 vzala na d4, načež vznikla pozice z Maróczyho, o které jsem si myslela, že nebude tak těžké ji zvládnout, nicméně asi po třech tazích soupeřky jsem začala zjišťovat, že to není jen tak. Její aktivitu na dámském křídle jsem se rozhodla utlumit výměnou dam, ale někde jsem musela učinit chybu, neboť jsem jako bílá spíše bojovala o udržení rovnováhy. Po částečném zablokování dámského křídla jsem se snažila získat iniciativu na královském křídle a pak po dlouhém přemýšlení po časové kontrole jsem nakonec zahrála poněkud riskantní tah, který ale přece jen pro mě vyjasňoval pozici na šachovnici. Nakonec se můj horší střelec stal spolu s věží na e-sloupci pánem pozice a černá doplatila i na svou „aktivní“ věž na a3, která se nemohla vrátit zpět na obranu poslední řady, kde jsem soupeřce dala pěkný mat. Bod to byl dosti vydřený asi s hodně se měnícím hodnocením pozice, ale ačkoliv byla soupeřka slabší, hodně si této partie cením, protože nepatřila do kategorie mých nejčastějších výher, kdy se vrhnu na krále a nějak to vyjde :-) Lucka podle svých slov nezaložila partii moc dobře a její o mnoho silnější soupeřka, která se již dostala s ratingem i přes 2400, si přes předchozí 4 porážky nenechala ujít šanci.

Ve středu si nakonec užíváme poslední den ve městě, protože ani ve čtvrtek se počasí nezlepšilo a tudíž katedrálu sv. Izáka si necháme na nějakou soukromou cestu do těchto končin. Naše trasa městem začíná opět na Něvském prospektu, odkud míříme směrem k Něvě k již dříve zmiňovanému Kazaňskému chrámu. Obdivuji úžasné sloupořadí a pak s Luckou vstupujeme dovnitř, kde nás stejně jako v katedrále Petropavlovské pevnosti omámí vůně kadidla. Ačkoliv tu chrám nestojí zase tak dlouho, je na dlaždicích na podlaze vidět, jak často se zde věřící setkávali a setkávají. Za nádherného zpěvu sboru se zde modlí skupinka věřících a ze strany u hlavního oltáře stojí malá řada lidí, mezi nimi i spousta mladých, kteří jednotlivě předstupují k ikoně Our Lady of Kazan. Chrám vypadá zevnitř ohromně, ani si nedovedu představit, jak by na nás působil vnitřek katedrály sv. Izáka, která je ještě mnohem mnohem větší. V naší procházce pokračujeme dále kolem mostu se čtyřmi gryfy s pozlacenými křídly, pak obcházíme zadní část velkého dvoupatrového nákupního centra s názvem Gostinij dvor, za Lomonosovým památníkem překračujeme most přes řeku Fontanku. Pomalu se blížíme k dalšímu bodu našeho vycházkového okruhu, ke Kuzněčnymu rynku, který najdete hned u katedrály na Vladimirském prospektu, mimo jiné blízko Muzea Dostojevského a nedaleko Muzea Arktidy a Antarktidy a též Muzea chleba. V hale Kuzněčného rynku si hned u vstupu všimneme bílých vaniček se žlutavou hmotou. Brzy si všimneme též včelích pláství a už nás paní za pultem oslovuje a nabízí k ochutnání dva druhy medu :-). Jsou tu dále ještě stánky a pultíky s květinami, s širokou nabídkou ryb a darů moře, se sušeným ovocem a ořechy, nejvíce stánků prodává prostě jen čerstvé ovoce a já si kupuji dva pomeranče za mnohem nižší cenu než v obchodě u našeho hotelu. Naši poslední procházku městem zakončujeme opět na Něvském prospektu - přecházíme přes Aničkovův most se čtyřmi výjevy krocení divokého koně, míjíme Aničkovův palác, který carevna Kateřina podvakráte věnovala svému milenci knížeti Potěmkinovi a konečně děláme poslední fotky u pomníku Kateřiny Veliké, kde jí u nohou spočívá nejen kníže Potěmkin, ale i kníže Orlov, ještě další slavní muži a též jedna žena, kněžna Daškovová, první žena, jenž se stala prezidentkou Ruské akademie věd. Lehce po jedné se vracíme zpět do hotelu a ještě před partií si pěkně odpočineme. Dnes hrajeme vedle sebe a jména obou našich soupeřek nesou iniciály IB. Moji soupeřku Ilze Berzinu z Lotyšska asi znají někteří i z turnaje v Pardubicích, Lucčina soupeřka Irina Bulmaga z Moldávie se na svoji úroveň přes 2300 bodů vyšplhala až v posledním roce, kdy poskočila o více než sto bodů. Lucka zakládá partii bílými poměrně dobře, ale pak asi někde chybuje, ztrácí pěšce a koncovku již nezachrání. My jsme s Ilze sehrály asi nejdelší partii mistrovství. Jak jsem trochu vypátrala i z jejích partií, má Ilze občas také problémy s časem, ale přece jen když se do oboustranné časové tísně dostaneme, nemám soupeřku moc kde nachytat, neboť v pozici s jejími bílými pěšci na e5 a d5 se mi dost těžko hledají vůbec tahy. Trochu zlomovým okamžikem je situace, kdy mi skoro chytá dámu, načež mne zachraňuje jediný tah a5 napadající bílou dámu, po kterém se má dáma může schovat na a6. Ve zbývajících tazích do 40.tahu asi míjím možnost, která by naopak zaručila výhodu mně, a tak nakonec vzniká koncovka D+S+3 pěšci proti D+V+2 pěšci na královském křídle. Po 6 hodinách a asi 140 tazích se nakonec dohodneme na remíze v koncovce SxV, kde držím ten správný roh. Jsem moc ráda, že jsem těch 50 tahů ustála, nikdy jsem si tuto koncovku nezkusila ve vážné partii a byla to fuška :-)

Ve čtvrtek píšeme poslední maily domů a připravíme se na poslední partii – Lucka proti Rusce Khokhlove, na kterou našla pouze jednu partii z roku 2004, já na Turkan Mamedjarovou, která hraje téměř vše, vždy se snaží hrát co nejaktivněji, není to žádná šoupačka, ostatně jako převážná většina mých předchozích soupeřek. V partii zahraje Turkan Gruenfelda, kterého jsem u ní v partiích z posledních pěti let vůbec neviděla, při tahu 3...d5 se taky začne usmívat na svoji kamarádku, která hraje hned vedle nás. O to horší je, že když po jejím ještě asi připraveném b6 a Sb7 zahraji Dd3 a po e6 a divném Kh8 odpovím f4 a f5 a dostanu skoro vyhranou pozici, stačí jen najít pár správných tahů, které pak s Luckou večer vymyslíme na pokoji při analýze, tak už mi zbývá moc málo času a správné tahy prostě nenajdu, naopak ztratím hloupě kvalitu v pozici, kde má soupeřka již zmobilizované síly do hry a svoji třetí pozici s dámou a střelcem proti věži v turnaji prohrávám. Škoda, mít padesát procent po tom dosti nešťastném středu turnaje by nyní bylo více než dobrou satisfakcí :-) Lucka si svojí poslední partií přivlastnila jiný primát – její partie byla úplně poslední vážnou partií šampionátu. Lucce se bohužel nepodařilo prolomit tak trochu prokletí černých figur v turnaji – ve francouzské si její soupeřka držela malou výhodu, Lucka pak odmítla nabízenou remízu, za čež se ji mladá Ruska rozhodla dusit ještě ve věžové koncovce, která byla už zcela remízová. Večer naposledy analyzujeme právě moji partii a pak přemýšlíme, kam v pátek ještě vyrazíme, abychom koupily nějaký ten suvenýr domů.

V pátek ráno se pořádně nadlábneme na snídani, protože oběd asi nebudeme moc stíhat, tak abychom měly zásoby na cestu :-) Do dvanácti musíme vyklidit pokoj – Lucka začala balit již ráno, já až po snídani. Bože, jak já to balení nesnáším! No znáte to, člověk si říká, že ty věci musí naházet do batohu během deseti minut a pak se s tím patláte hodinu :-) Když konečně dokončím své dílo, dáváme si dole u recepce naše zavazadla do jakési left-luggage office a máme tak hodinku a půl na obchody. V tom s koberci na Moskovské koupíme domů panenky a matrjošky, v našem supermarketu vybíráme nějaké ty místní čokolády a bonbóny. Před druhou se naposledy vracíme do hotelu, oddychneme si chvíli a za čtvrthodiny už sedíme v „divočákovi“ :-). Tak Lucka nazvala ten minibusík, který nás prve odvážel z letiště na hotel. Na letišti jsme sice více jak dvě hodiny před odletem, nicméně než se prodereme přes check-in a četné kontroly, u jedné si také zouváme boty :-), zbývá nám na boarding jen asi 20 minut. Vůbec to ale nakonec nevadilo, neboť naše letadlo nakonec odlétalo s asi 50 minutovým zpožděním. Let proběhl vcelku hladce, hlavně jsme si užily vůni a chuť takového malého vepřo, knedla, zela a piva :-) A v půl šesté místního času jsme konečně byly doma :-)

Malé zhodnocení na závěr:

Petrohrad je dosti veliké, dnes dosti rušné, ale jistě nádherné město hodné dlouhé návštěvy. Myslím, že jsme obě byly okouzleny tím, co nabízí, nepřeberné sbírky uměleckých děl jsou uchvacující. Trochu škoda, že jsme nemohly ocenit půvaby města, které nabízí, když zde začne jaro, parky se zazelenají, fontány začnou osvěžovat městský vzduch a též kanály ožijí svým životem. Nicméně byly jsme zde především jako hráčky Mistrovství Evropy reprezentující Českou republiku, takže kvůli dalším krásám Petrohradu a jeho okolí budeme muset podniknout vlastní cestu :-)